6.4.2004
Hutnictví je v krizi? Protože dnes v ČR např. chybí železný šrot? Protože se vyváží do zahraničí a jeho tuzemská cena roste? Nejde o krizi. Je to důsledek světové globalizace průmyslu a ekonomiky, respektive průvodní znak velkých změn v odvětví.
Ocel je perspektivní materiál i pro budoucnost. V současnosti je trendem vyrábět kvalitnější ocel, kterou lze “šlechtit“. Je stoprocentně recyklovatelná. Na základě této vlastnosti se staví například i moderní hutní podniky, tzv. mini-mily se šrotovou sázkou. Ve společnosti VÍTKOVICE STEEL, a.s., tvoří šrot cca 30 % technologického vstupu (je to druhá nejdůležitější surovina – po surovém železu}.
Aktuální problémy jen potvrzují změnu globálních poměrů v ekonomice a v propojenosti celosvětových trhů. Hutnictví má specifickou pozici. Je to obor životně závislý na dodávce surovin, ať již se jedná o železnou rudu nebo druhotnou surovinu – železný šrot. Jejich dostupnost a cena ovlivňují ekonomiku celého odvětví. Citlivý svět hutního obchodu, velmi prudce zareagoval na přechodné období charakterizované nedostatkem zdrojů. Vzhledem k tomu, že suroviny je třeba dovážet na místa zpracování, vyvolává zabezpečení potřeb současného hutnictví jisté nepoměry v ekonomickém pohledu.
Na druhé straně nedostatek přepravních kapacit železného šrotu znásobuje poptávku po velkých přepravních lodích. Lodní boom a vyšší poptávka plechů nahrává firmám jako VÍTKOVICE STEEL, a.s.
Producentům železa však takový poptávkový šok komplikuje situaci. Na jedné straně je to příležitost pro dosažení lepší ceny, pro maximální využití kapacit, na druhé straně důlní společnosti mohou poptávku uspokojit jenom stěží. Je to zákonitý a opakující se jev. Než se vše uklidní, ceny základních surovin atakují dlouhodobá maxima.
Jsme svědky dalšího vývojového kroku. Tak jako koncem 19. a začátkem 20. století zanikly malé hutní podniky, umístěné u zdrojů a vznikly velké, integrované ocelářské podniky, budou v následujícím desetiletí ocelářské společnosti měnit své dodavatele surovin nebo s nimi uzavírat dlouhodobé smlouvy o spolupráci, případně zakládat společné podniky s důlními společnostmi.
Mění se podmínky v kontraktech. Řešením současných výkyvů poptávky po vstupních surovinách jsou například nákladové doložky k již rozjednaným kontraktům, uzavírání smluv s „cenovou pojistkou“, nebo taky re-negociace stávajících zakázek. Finální cena některých výrobků se skládá z efektivní dodací ceny a pak tzv. surovinové (šrotové) přirážky.
Cenový šok přiměl výrobce sáhnout také k dosud málo využívaným časově omezeným platnostem cen. Podpis kontraktů se odkládá do posledního možného okamžiku, aby se výrobci zbytečně nevystavovali rizikům ztrát způsobených nečekaným růstem cen surovin. Vyjednávání o finálních formách kontraktu je mnohem složitější a vyžaduje obrovské know – how, zkušenosti a také určitou dávku jasnovidectví, jaké změny obor očekávají. Vše se točí kolem efektivnosti, (nákladových) přirážek, měsíční garance cen a neustálých jednáních s obchodními partnery.
Jsme svědky tlaku producentů z regionů s vyspělým technologickým vybavením a levnou pracovní silou. A tady je třeba hledat i příčiny současného stavu. Čína opět dokazuje, že je hráčem světového formátu, že i jenom malé nedocenění může mít vážné ekonomické následky.
